Jak vidíme jedním okem

Nakreslete na papír kolečko o průměru asi 1 cm a položte papír před sebe na stůl na vzdálenost natažené paže. Vezměte do ruky tužku, dívejte se chvíli mimo stůl, zavřete jedno oko a potom se obraÂťte ke stolu a pokuste se rychle zabodnout tužku doprostřed kolečka na papíře. Pravděpodobně se vám to napoprvé nepodaří a zabodnete tužku mimo kroužek. Po několikerém opakování pokusu se vám podaří do kroužku trefit.

Podobný pokus můžete zkusit také v prostoru. Na dvě nitě pověsíte malý kroužek (například od klíčů, nebo prstýnek) tak, aby se neotáčel. S tužkou v ruce a jedním zavřeným okem potom přistoupíte ke kroužku (čelem kolmo k rovině kroužku) a jedním plynulým pohybem ruky se snažíte trefit tužkou do kroužku. Nejspíš se vám to opět povede až při opakovaném pokusu.

Vysvětlení

člověk je zvyklý vnímat prostorové uspořádání díky pohledu dvou očí, z nichž každé vidí prostor z trochu jiného Ăşhlu. Pokud jedno oko zavřeme, vidíme prostor pouze dvourozměrně.

Přesto se dokáže i jedno oko alespoň v omezené míře naučit rozlišovat prostorové uspořádání. Na kratší vzdálenosti to dokáže zejména vyhodnocením akomodace oční čočky. Pokud je předmět blíže, musí se čočka více smrštit, aby na něj zaostřila, a z této informace je mozek schopen odhadnout vzdálenost předmětu.

Při větších vzdálenostech předmětů potom hraje hlavní roli zkušenost a porovnávání vzájemné velikosti předmětů, které známe. Pokud předpokládám, že například židle jsou stejně velké, pak ta, kterou vidím menší, je dále než ta, kterou vidím větší. Kdybychom byli odkázáni pouze na jedno oko ve zcela neznámém prostředí bez obvyklých předmětů, byla by naše prostorová orientace velmi obtížná.